Ruská šampionka ve volném potápění se před několika lety svezla pod ledem na běluze severské…

V Norsku se koná každoročně Oslo Ice Challenge – první soutěž volného potápění pod ledem.



Navzdory mrazům a dvěma kilometrům, které soutěžící musí ujít vánicí v neoprénu se zdá, že jim nic nechybí.

V roce 2008 zvítězil Guillaume Nery, tehdejší držitel světového rekordu v CWT (Konstantní zátěž, kategorie hloubkového potápění), nejmladší volný potápěč, který kdy držel světový rekord. První místo získal za 45 m ponoru. Christian Earnest a Christian Maldamé se oba potopili v kategorii konstantní zátěže do hloubky 42 metrů, byl to ale Earnest, kdo se díky času umístil na druhém místě. Na otázku, proč se rozhodl zúčastnit se soutěže v potápění pod ledem, Nery odpověděl, že se potápěl už po celém světě pouze ve strašných vedrech. Tato soutěž proto představovala extrémní výzvu, kterou nehodlal jen tak propást.

Viditelnost je na této soutěži klasicky špatná. Úkolem potápěčů je dosáhnout dna sladkovodního jezera, které je v hloubce asi dvaapadesáti metrů. Všichni soutěžící vstupují do vody dírou tři krát tři metry velkou. Led je obvykle kolem třiceti centimetrů silný.

Volné potápění pod ledem není nic nového. Jistě si pamatujete na fotografie Julie Petrik, které dokumentují její úžasný ponor s běluhou severní, přízračně bílým ohroženým kytovcem, který se vyskytuje především v ledových arktických mořích.

Potápěla se pod ledem v ruském Bílém moři a fotografie z této fantastické akce pořídil britský fotograf Dan Burton, který plaval po jejím boku vyzbrojen plným technickým vybavením.

Julia je instruktorkou Mezinárodního spolku pro volné potápění (International Federation of Free Diving) a ruskou šampionkou v témže stylu.
 
„Potápění do takových hloubek se zadrženým dechem jen za použití síly vašeho těla je nemožné bez výborné fyzické kondice, svalů a vytrvalosti. Je to příklad dřiny, která současně žádnou dřinu nepředstavuje. Není to jen síla vašeho těla – je to ovládnutí vlastního vědomí, myšlenek a emocí. Na druhou stranu je to pocit naprostého uvolnění, který pohyb pod vodou vždy navodí. Jo, potápění je skutečně náročné…“



Během svého skotačení s běluhou se Julia potopila do hloubky necelých dvaceti pěti metrů. Teplota vzduchu byla -15 stupňů Celsia, pod ledem naštěstí jen -2. S běluhou se setkala asi v devíti metrech, na několik sekund se k ní přimkla a jako černý pasažér se kousek svezla. Ponory běluh byly zaznamenány až do hloubky větší než šest set metrů.

Burtonův komentář k potápění pod ledem byl následující: „To, co mi přišlo úžasné, byla tma. Když jsem vzhlédl, uviděl jsem jen zelené světlo – bylo to jako navštívit jiný, čarokrásný svět. Bál jsem se, že mi bude zima. Nakonec jsem byl pod ledem asi hodinu a klidně bych tam vydržel i déle.“