Svět netradičních zážitků není jen o adrenalinu, potu nebo silných autech. Může být i o vaření...

...tedy alespoň pro studenta mého typu rozhodně. Ať už vařím cokoli, většinou spotřebuji půl láhve kečupu, aby to bylo poživatelné a jediná zásada, kterou se v kuchyní řídím, říká, že příprava jídla by neměla trvat déle než jeho konzumace.
To se ale nyní zcela mění!
Jako další zážitek jsem si totiž vybral kurz vaření, konkrétně českou kuchyni. Už když jsem obdržel pozvánku, začaly se mi sbíhat sliny: avizované odpoledne strávené vařením slibovalo, že si pochutnám na bramborové polévce, vepřové panence v listovém těstu, svíčkové s restovanou zeleninou a jako dezert přijde hruška v karamelu.

Na kurz do pražských Vinohrad jsem přišel ve čtyři hodiny. Otevřel mi sympatický sommeliér, který mi do jedné ruky vložil zástěru a do druhé sklenku sektu z moravských sklepů. Přestože se nepovažuji za experta na vína, něco už jsem také vypil a musím říct, že tyhle bublinky byly z nejlepších, jaké jsem kdy ochutnal . Ihned jsem si nechal dolít a nasadil si zástěru akorát ve chvíli, kdy se objevil vedoucí kurzu, usměvavý kuchař Radek. Ten nás rozdělil do pěti skupin po dvou lidech. A začali jsme.

Bramborová polévka zdobená cibulkou
Zjištění číslo jedna: pokud kuchař umí krájet cibuli frekvencí osmi plátků za vteřinu, neznamená to, že vy to umíte stejně rychle.
Stačilo prvních pár minut a v touze napodobit mistra jsem skončil se střenkou nože zařízlou v bříšku mého prstu. Naštěstí se mi z ubrousku brzy podařilo udělat obstojný obvaz a mohl jsem ve svém umění pokračovat.
Do tmava jsem orestoval nakrájenou zeleninu s kořením a houbami, zahustil vše jíškou a postupně dochucoval. Radek neustále obcházel všechna kuchařská stanoviště a věnoval se rozvíjení našeho talentu. Individuálně přidával koření, ředil vodou nebo prostě jen pochválil chuť a do toho se  obdivuhodně stíhal věnovat vlastnímu hrnci a komentování celkové přípravy. Po jeho vzoru a povzbuzeni ochutnávkou dalšího vynikajícího bílého vína jsme postupně začali všichni obcházet jednotlivé hrnce a s výrazy profesionálních degustátorů navzájem hodnotili horké bramboračky. Ta má se nejvíce setkávala s neurčitými hodnoceními typu:
„Tedy, tahle je ale opravdu úplně jiná...“ či „Zajímavé..“.
Když jsem i já nabral lžíci, trochu jsem znervózněl, protože jsem ihned ucítil, jak vodová a nenasáklá zeleninou má polévka je. Zašel jsem tedy na konzultaci za Radkem a ten mě uklidnil:
„Stačí, když chvilku počkáš. Voda se vypaří, polévka zhoustne a dostane i chuť.“
A bylo to pravda.



Všichni jsme slavnostně vypnuli sporáky a usedli ke svátečně upravenému stolu. Nalil jsem si několik naběraček své bramboračky a usrkával. Bylo zcela nutné ji objektivně ohodnotit jako výtečnou. Při každém soustu jsem si užíval nejen chuť, ale také rituál, který konzumaci pokrmu předcházel. Celé vaření se stalo zcela společenskou záležitostí. Lidé, kteří si půjčovali lžíce, aby vzájemně ochutnávali své polévky, si nyní vyměňovali kontakty, rozprávěli o svých zkušenostech s vařením, o své práci, a do toho nám půvabná sommeliérka dolévala víno z vlastního vinohradu a vyprávěla, jak se takové kvalitní moravské nejen vyrábí, ale také ochutnává. Prostě paráda.



Po polévce přišlo na řadu hlavní jídlo:

Vepřová panenka pečená v šunce a listovém těstě, zalitá smetanovou svíčkovou omáčkou. Příloha: restovaná zelenina
Asi nemá cenu popisovat recept na svíčkovou, protože, jak ostatně říkal sám Radek, každá svíčková je úplně jiná. A to dokonce se stejným receptem. Jestliže bramboračka byla v naší malé kuchařské jednotce odlišná, pak to není nic proti rozdílnosti svíčkových. Kupříkladu já mám rád brusinky a tak jsem jich do hrnce potají propašoval o celou polovinu nad plán. A udělal jsem dobře, protože výrazné brusinky přebily chuť zeleniny, kterou jsem bohužel lehce přerestoval. Na kvalitním výsledku to však nebylo znát.
Na talíř jsem uspořádal pečenou vepřovou panenku v listovém těstíčku, zmiňovanou zeleninu a vše zalil lahodnou svíčkovou. Na jídlo jsem se těšil tak, že jsem měl dojedeno první a zatímco ostatní (mezi kterými bylo i několik profesionálních kuchařů) jemně vychutnávali svoji decentní porci, já si bez skrupulí přidával a přejídal se. A když už se mi zdálo, že nemůžu, přišlo velké dezertové finále:

Hrušky v karamelu



Na rozpálenou pánev jsem nasypal cukr a zahustil ho medem. Postupným ohříváním vznikl karamel, do kterého jsem přidal šťávu z vymačkaných pomerančů a citronu. Celou směsici jsem přivedl do varu a následně vložil oloupané vykrojené hrušky. Hrušky se v horkém karamelovém sirupu namáčí a měknou. Jakmile na nich vznikne pevnější zlatavá vrstva, přijde na řadu flambování čili křest ohněm. Radek nám k flambování doporučil silnější rum. Ten se nalije na lžičku a zapálí. Hořícím obsahem se poté polije i hruška a dezert je připravený k servírování.
Poslední zasednutí k svátečně upravenému stolu bylo z mé strany již lehce těžkopádné. Přestože hruška v karamelu vypadala nádherně, po svíčkové už mi na ni nezbylo v žaludku místo. Konečně jsem tedy alespoň nevypadal jako hladový herec, ale jako stylový ochutnavač. Pozřel jsem několik soust a talířek jaksepatří noblesně odstrčil. Zato recept na všechna ta výborná jídla jsem si pečlivě schoval a s Radkem se na závěr opravdu uctivě rozloučil.



Řekl bych, že na světě bude jen pár chlapů, kteří by mě zvládli naučit vařit svíčkovou tak, že jsem ochoten spořádat ji bez kečupu...

Pokud máte chuť uvařit si vlastní delikatesu pod vedením zkušeného odborníka, můžete si kurz vaření nejen na téma České kuchyně objednat ZDE. Tímto děkuji firmě Adrop, bez jejíhož přispění bych se zmíněné pochoutky uvařit nejspíš nikdy nenaučil.