...aneb zůstává zorbing důvěryhodným adrenalinovým sportem i po nedávné nehodě?

Předem vás prosím, aby jste mi prominuli poněkud černější tón této reportáže, ale adrenalinový zážitek, který jsem o víkendu navštívil, k němu přímo vybízí.

Je jím zorbing.

Když jsem o zorbingu vyhledával aktuální informace na internetu, nejvíce odkazů neuvádělo technické parametry ani historii sportu, ale nehodu, která se nedávno stala v Beskydech. Zorbingová koule zde protrhla záchytnou síť, skutálela se z 300metrového srázu a následně se roztrhla o strom. Učitel a žák, kteří v ní byli, vypadli a jeden z nich na následky svých zranění dokonce zemřel. Adrenalin v  krvi mi po této informaci rázem stoupl, aniž bych vůbec vstal ze židle. Ihned jsem zavolal provozovateli mnou objednaného zorbu, zda se mám obávat nějakého nebezpečí.
„Žádný strach. Atrakci organizuje tým profesionálů. A narozdíl od střediska v Beskydech není náš záchytný mechanismus volejbalová síť zavěšená mezi dvěmi smrkovými větvemi. Máme licencované vybavení.“
„A kdyby přece selhalo?“ vyzvídal jsem.
„Za sítí je patnáctimetrová rovinka následovaná vodní hladinou. Vše je maximálně zabezpečené.“
Toto ujištění mě vcelku uklidnilo a tak jsem na cestu do Mnichovic u Prahy přecejen vydal.

V polovině cesty začalo pršet, a když jsem dospěl až do sportovního areálu, kde se zorbing provozoval, slejvák do kapoty mého auta už bušil v plném proudu. Na náladě mi nepřidalo ani zjištění, že kopec, na kterém areál stojí, se nazývá Šibeniční vrch. Rozhodl jsem se, že nejlepší bude nenechat nic náhodě a raději si osobně prověřit svah, na němž se měl celý zážitek odehrát.
Provozovatel do telefonu nelhal. Záchytný mechanismus tvořilo několik vysokých tyčí zakopaných do země, mezi kterými byla napnutá silná síť, která materiálem i vzhledem připomínala ochrannou síť stojící kolem sjezdovek při obřím slalomu v lyžování. Zhruba dvě desítky metrů za ní na mě házela prasátka hladina rybníčku. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že pršet přestalo a zpoza mraků vysvitlo slunce. Dostal jsem opět příjemnou náladu. Postavil jsem se vedle svahu a poprvé se zaměřil na samotný zorb.



Zorb vypadá jako nafouknutá plastová koule vyztužená několika stovkami pevných lanek. Uvnitř je dutý. Otvorem ve straně se do něj zorbonaut (jak se vcelku příhodně říká kosmonautům absolvujícím tuto náhražku kosmické odstředivky) vsune. Vevnitř zorbonauta čeká několik návleků na suchý zip, kterými se pevně připoutá. Když je vše konečně připraveno, stačí už říct jen: „Jedem!“ a obrovská koule začne za příslušného jekotu svého jezdce nabírat rychlost, dokud se nezastaví o bezpečnostní síť.

Pozorně jsem sledoval několik jízd, než jsem si konečně přiznal, že nadešla i moje chvíle. U organizátora jsem předložil poukázku a za chvíli jsem si již zouval boty a soukal se do obřího nafukovacího balónu.
Postřeh: svět zpoza průhledného plastu vypadá jako pohled z břicha medúzy.
„Doufám, že vám tu nevyhodím ten bujón, co jsem měl k obědu,“ snažím se vtipkovat, zatímco si utahuju pás a chytám se držátek.
„Nebojte, tady se nezvrací,“ usměje se na mě instruktor. Pak mi zamává a zorb pustí.

Koule se začíná pomalu hýbat a po dvou otáčkách již přestávám rozeznávat, kde je nahoře a kde dole. Cítím, jak nabírám na rychlosti. Začíná se mi příjemně motat hlava a místo jekotu se mi chce smát. Jako by mi ten pohyb lechtal bránici. Říkám si, že už každou chvíli musím narazit do bezpečnostní sítě, ale neděje se tak. Vzpomínám si, že zvenku se jízda zdála krátká, ale tady uvnitř je minimálně dvakrát delší.
Hup.
Zorb trochu poskočí a dosahuje maximální rychlosti. Vnitřnosti mnou plují jako na horské dráze. Už to nevydržím a nahlas se rozesměju. A pak se se mnou všechno zamotá.
Náraz do sítě.
Konečná.
Rovnovážná kapalina v mém mozku sebou zašplouchá a začne se točit opačným směrem. Snažím se z koule důstojně vylézt, ale když si nazouvám boty, málem sebou švihnu o zem. Nakonec se mi ale přecejen podaří vyšplhat nahoru na kopec a absolvovat ještě jednu zábavnou jízdu. Teprve pak se s obsluhou areálu rozloučím, abych ještě chvíli z povzdálí sledoval ostatní adrenalinové nadšence užívající si jízdu.

Musím uznat, že i mě zorbing bavil. Nevyvolává v člověku tak silný strach a pud sebezáchovy jako bungee jumping, ale adrenalinu si u něj člověk užije dost. Skoro se mi chce říct, že je to ideální kombinace vcelku vysokého adrenalinu při nízkém nebezpečí.
Ale zatím nebudu soudit. Přecejen mám většinu adrenalinových zážitků ještě před sebou. Tím příštím má být tandemový seskok padákem.

Když jsem dorazil domů a začal psát tuhle reportáž, na chvilku jsem zabrouzdal na internet, abych o tandemu něco zjistil.
A hádejte, co na mě vyskočilo jako první?
Žádné technické parametry ani historie sportu, ale nehoda, která se stala u Mladé Boleslavi.
Instruktorovi a jeho klientovi se neotevřel padák.
A tak hned volám...

Pokud i vy toužíte vyzkoušet zorbing na Šibeničním vršku, můžete si zážitek objednat  ZDE. Touto podprahovou reklamou bych rád vyjádřil své díky firmě Adrop, která moji reportáž  zasponzorovala.